Nekrolog: Robert Kvaček (5. července 1932 Dvorce - 27. dubna 2024 Lomnice nad Popelkou)

• Published in: Český časopis historický (Prague, Czech Republic : 1990) Vol. 122; no. 2; pp. 437 - 452
• Main Author: Dejmek, Jindřich
• Format: Journal Article
• Language: Czech
• Published: Prague Akademie Ved Ceske Republiky, Historicky Ustav 01.01.2024
• Subjects: United Kingdom > UK
• ISSN: 0862-6111; 2570-9208
• DOI: 10.56514/cch.122.02.06

Je pochopitelné, že více než šest dekád aktivně pracující historik procházel nejen profesním vývojem a zráním, ale že svou tvorbou - ryze odbornou a ještě více publicistickou - odrážel měnící se dobu, v níž pracoval. Do jeho tvorby (a také jejích limitů) se pak nutně promítala i konkrétní realita, jejíž zabarvení jasně určovaly i zlomové momenty let 1968-1969 a 1989, ale takelet 1991-1992. Jičínský rodák Kvaček (nar. 5. července 1932) náležel ke generaci, jejíž názory a postoje samozřejmě hluboce ovlivnil válečný a okupační zážitek relativně „krvavého finále" roku 1945, na něž ostatně s odstupem mnoha dekád vícekrát vzpomínal.2 Jeho celoživotní vlastenecké, demokratické a levicové postoje ale nikdy nebyly poznamenány vírou někdejších mladých „stalinistu", často typickou pro příští intelektuály jen o pár let starší, a to se samozřejmě projevilo už v jeho rané tvorbě z druhé poloviny padesátých let. Mnichova, ale od většiny dobových prací včetně některých textů příštích oponentů režimu po roce 1970 se odlišovala i faktografickým, neideologizujícím přístupem a umírněnou dikcí, kterou jen na několika místech „zostřily" doplňky redakce nakladatelství. Tak Kvačkova knižní prvotina předznamenala nejen jeho příští odbornou tvorbu, nýbrž i stále sílící trend české a slovenské historiografie moderní doby v celých šedesátých letech, násilně přervaný důsledky roku 1968. V této „požehnané" dekádě se rychle zrající historik stal nepochybně jednou z předních veličin českého dějepisectví moderní doby, jehož výsledky mimo jiné v širší veřejnosti postupně rehabilitovaly tuto profesi po její předcházející diskreditaci v předcházejícím desetiletí. Kvaček sice mohl na postupně „normalizované" Filozofické fakultě UK zůstat, zásadně se ale omezila možnost jeho působení pedagogického.4 Jako z KSČ vyškrtnutému pracovníkovi mu bylo až do poloviny osmdesátých let znemožněno vyučování dějin 20. století, jejichž další studium ostatně drasticky omezilo i nové uzavření většiny příslušných archivů včetně sbírek obou našich prvních prezidentů a archivu diplomatického, kam „bdělý" úředník „nedoporučoval" Kvačkův přístup ještě v další dekádě. To samozřejmě reorientovalo i jeho následující výzkumy, soustředěné nyní na studium pozůstalostí části velkých osobností české politiky tohoto období, i když sporadicky se mohl (především z již dříve prostudovaných dokumentů) vrátit ke „své" historii diplomatické.5 Ani toto postupné hlubší poznávání kořenů čes4 kého politického dozrávání ale nebylo zdaleka samoúčelné, i když jeho publikované rezultáty zůstaly zatím omezené na užší segment čtenářů. Nej viditelnějším výsledkem se později, počátkem příští dekády stala kniha K dejinným tradicím (1984), v niž zúročil i svá studia 19. století, a pak řada kratších publikací, věnovaných jednak československému odboji za druhé světové války, jednak mezinárodním aspektům světového konfliktu. Roku 1988 uveřejnil obsáhlou historii diplomacie za druhé světové války, monografii Diplomaté a ti druzí, která si - v českém prostředí zcela průkopnicky - všímala nejen mezinárodní politiky ve spojeneckém táboře, ale prezentovala i měnící se relace mezi mocnostmi tzv. Především se ale mohl vrátit ke svému tématu nej vlastnej Šímu, mezinárodním aspektům československé krize konce třicátých let, pro niž ostatně za minulé dvě dekády přibyla řada nových dokumentů včetně zatím dokončené francouzské sbírky Documents diplomatiques français.