La Primavera di Praga e le sue stagioni. Storia e storie

• Published in: Český časopis historický (Prague, Czech Republic : 1990) Vol. 118; no. 3; pp. 793 - 797
• Main Author: Máchalová, Jitka
• Format: Journal Article
• Language: Czech
• Published: Prague Akademie Ved Ceske Republiky, Historicky Ustav 01.07.2020
• ISSN: 0862-6111; 2570-9208

Temi, vol. 65) Roma, Viella 2018, 334 s., ISBN 978-88-3313-000-2. Byla by to však škoda, neboť kompilační kapitola zasvěceně představuje nejen hlavní protagonisty obrodného procesu (Zdeněk Mlynář, Josef Smrkovský, Alexander Dubček aj.) a jejich kariéry, ale upozorněním na postupný rozchod mezi oficiální politikou a požadavky společnosti zasazuje celé období do širších společenských souvislostí. Výsledkem je typologie, založená na intenzitě zapojení komentátora do tvorby klíčových teorií obrodného procesu (podkapitola "Gli ingegneri sociali"), jeho vztahu k marxistické teorii, konkrétně zákonitosti historického vývoje, a významu kultury ("Inazional-comunisti"), míry odstupu a schopnosti kritického vyrovnání se s výsledky pražského jara ("Iprimi commenti politici, le prime analisi critiche"), snahy interpretovat situaci jako výsledek působení konkrétních zkušeností a aktivit skupin či jedinců ("Gli umanuti") či stupně radikalismu ("I radical democratici"). Vznik dvou zbývajících typů první kapitoly Laudiero spojuje spíše než s politickým názorem s přináležitostí k určité sociální či intelektuální skupině; první typ je tvořen chartisty ("Charta 77"), druhý pak "pohledem zdola", tj. běžným obyvatelstvem ("Speranze e delusioni". Zdůrazňovali zejména pragmatismus a realismus polských požadavků, které československé reformě chyběly, ale upozorňovali rovněž na fakt, že v Polsku se ke slovu dostala zcela jiná sociální skupina (dělníci) než v případě pražského jara. Zároveň dospěla generace, která rok 1968 nezažila, a tudíž jej vnímala do určité míry ve zkreslené a romantizující podobě. Laudiero nejprve sleduje názory bývalých reformních politiků na současnou situaci a jejich angažovanost v politice, všímá si mimo jiné i sílícího sklonu k historismu, který je v textech patrný, a to nikoliv pouze v odkazech na pražské jaro, ale i na nacionalismus 19. století či husitskou éru. Jedním z badatelských přístupů byl pak důraz na sociální dějiny; jeho základem se stal alternativní výklad příčin reformních změn, které byly důsledkem nikoli politického vedení, ale celkových proměn společnosti. Obrodný proces tak začal být zhruba od roku 1988 vykládán nikoli jako proces řízený politiky, ale jako rozsáhlé lidové hnutí.10 Čtvrté období, a tedy i čtvrtá kapitola, začínají rokem 1989. Svůj výzkum Alfredo Laudiero zakončuje s drobnými přesahy rokem 1993, tedy dobou, kdy vznikla samostatná Česká republika a zároveň se konalo několik akcí připomínajících rok 1968 a vyšly některé zásadní pramenné edice. Na závěr knihy Laudiero připojil kapitolu ("Alcune riflessioni a margine"), v níž se věnuje širšímu srovnání vnímání pádu východního bloku a roku 1968 v Evropě a Československu, ale i tématu paměti, konkrétně tvorbě historických mýtů a stereotypů.